PO LETECH.

Vím, slyším je stále ve své vzpomínce,

jak bouřilo to divoké moře!

S ním zápasil jsem, ono lehýnce

mi ve tvář vstříklo vlnu, pěnu oře.

Já hrdě stál, šel hrdě dál

a ono se smálo – –

já vzkřík!

a ono se smálo – –

to vše mu bylo dým,

tak málo, tak málo!

a já byl s hněvem svým jen trpaslík! – –

Dnes zřím je v duši zas, je tichá jeho hlaď,

kde je ta pýcha, ten divoký vzdor?

Jsem chor,

jdi, vlno, zpět a víc se nenavrať,

dnes jinak chápu, vidím svoje moře,

jsem pokorný, ctím, cítím jeho hoře.