Po letech.

Hle, kaple známá! Z náručí snětí,

jasmínu, růží, kývá mně vstříc;

ač noha váhá, bázní se chvíc,

cosi mě vábí přes práh dál spěti.

Čarovný obraz! Ve věnců spleti

Madonna s děckem, andělská líc

a jak k ní patřím, vždy víc a víc

zpomínek blahých duší mou letí...

Ach, což vše zašlo jako sen pouhý:

ty vzněty, sny a nadšené touhy?

samoten vždy mám kráčeti v žití

bez květu, lásky, soucitu mříti? –

„Ty, Matko, aspoň přiviň mě k Sobě,

jak vineš v náruč Božské své robě.“