Po letech.

Šat svatební! – Ó drahé památky mi,

co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém?

Ty květinky, co prošity jsou se sklem,

ty opadly – a moje mladosť s nimi!

Ach každá nitka, každá okrasa mi

před oči staví ony chvíle štěstí,

kdy počalo mi jaro žití kvésti,

mně, chudé dívce, šťastné pod hvězdami!

Ó tenkráte jsem měla růže v tváři,

ve zraku slzu, v slze blaho celé

a jeho lásky hvězdu na svém čele –

kdy v šatě tom mne vedl ku oltáři.

Ó tenkráte mi vzešel život nový,

když svatý pocit vstoupil v srdce naše

a v šatě tom když pohlédli jsme plaše

v ty uslzené oči dědečkovy.

Jak slzy se mu v tváři vyschlé chvěly,

a já jsem v každé zřela tisíc květů!

Či tušil v nich, že věnec smutku spletu,

že za rok plakat budu po věk celý?

Mně shasla hvězda! Křehkosť vjela do žil

a v mojí mysli tkví jen obraz tklivý:

jak jsem tam stála jako kámen živý –

ach, vždyť mi hrobník do hlíny jej složil!

Šat svatební! – Ó drahé památky mi,

co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém?

Ty květinky, co prošity jsou se sklem,

ty opadly – a moje mladosť s nimi!

A s mladostí i chmury s mého čela

a po letech i upomínek žaly,

co nyní ve mně tolik těchy vzňaly,

že bych se na ně věčně dívat chtěla!

A věčně by se chtěly ruce stuhlé

v nich probírat – vždyť má tu láska celá,

co dříve v srdci málo místa měla,

a nyní tolik má ho v staré truhle!

A přec mi tehdy dnové jiní kvetli;

teď stará jsem – a nachýlená k holi,

červ hlodá v truhle, a mé šaty moly

se rozpadnou, než se mnou v hrobě zetlí.