Po letech.

Viď, neznáš mne, mé krve hodovnice?

Ach v žalu, v strasti mnohý prchl rok!...

Já, já jsem květ, jenž trhal tvého líce,

leč v ladnou oblost zkypřil hladký bok!

Kdys na poduškách mřel jsem tvého těla,

půl z lilií, půl z růží krvavých,

co sladkých slov jsi ondy pro mne měla,

teď s úšklebkem mě vítá pyšný smích.

Vše, vše to tam, jen upomínka zbyla;

ty’s květem pokryta, já všeho prost –

Proč dumáš? Viz, co ze mne učinila

tvé božské lásky ďáblí zběsilost. –