PO LIBUŠI.

Opona spadla, proroctví spásy

doznělo se rtů Libuše lepé.

Vraceli jsme se ze chrámu krásy

v bludiště žití do noci slepé.

Z nádherných vidin, vítězných zjevů

do stínu pochyb vrženi opět,

prahli jsme sudbu věšteckých zpěvů

neznámým zítřkům uslyšet dopět!

Budoucna taj nám opona těžká

před zraky kryla černě jak smutkem...

Nezjeví-liž nám soudkyně, kněžka,

co v nás je sněním, co bude skutkem?

Národa věštko! Co bude s námi?

Co s naším příštím? Slyš – kdesi tiše

tmou zazněl nápěv dojemně známý...

Odkud? Či z našich duší jen dýše?

Nápěv to slavný slov, která pěla

Libuše, čtouc je z osudů desky;

s ním naše srdce slova ta hřměla:

„Neskoná drahý národ náš český!“