PO LUKÁCH

Po lukách májových jsme spolu chodili

před horkou senosečí,

my viděli tam – mládí tragické –

ocúny rozkvétat

a léto nikdy ne.

V průlinách topolů se bělá rodné město,

jeden dům čeká na nás.

U stolu vlídného pojíme spolu

své lásky hořký chléb.

Své lásky hořký chléb a skoupě lámaný,

za clonou ocúnů dva smutní lakomci.

Dva smutní lakomci, jež svému skrblictví

říkali s bledou tragikou:

Hevel hevelin.