PO MACBETHU.

Tma černá jako křídla vran!

Tři čarodějky ze tří stran

se slétly v lesa noční stan.

Kde hromobitý dub v něm trůní,

tam sedly nad hnijící tůní

a oddechly si v bahna vůni.

Hu! Tváře jako umrlčí

a šláře na nich z pavučí

i věnce z divných obručí;

ta cimbuří má za korunu,

ta kruh má čehos jako člunů

a třetí srpovitou lunu.

Všem jde jim o velikou věc:

všem zahřál srdce v živou pec

čert Pejcha, pekla krasavec.

Ach, bez lásky tak nechtí vadnout

a bez miláčka marně chřadnout;

že však jsou staré, chtí proň zmladnout.

Tož podpálily souše dřev

a vaří v kotli vlčí krev,

v ní hadí mord a babí hněv;

pak z hrobu čisté panny hlínu,

s ní laskavec a rozmarýnu

a prach a broky s květem blínu.

Ač klestmi v kotli míchají,

až ke dnu v jíchu píchají

a k páře její čichají,

jak v zrcadle ač na lektvaru

se zhlížejí, přec není zdaru,

vše jejich dílo jde jen k zmaru.

Tož smrtihlav a netopýr

jim přihodili s křídel chmýr

a zaříkání houkl výr.

Pak se i mrtvol kuchty chopí:

ta muže, ona starce ztopí

a třetí chlapce v kotel vklopí.

„Hej, vyhráno!“ tré výsklo bab –

čert Pejcha letí, svůdný chlap!

„Ach, kdyby mne, jen mne si lap’!“

tří babic šuškot sladce svistí,

všem úsměv sedá na čelisti.

Čert vezme všecky, buďme jisti!