PO MNICHOVU.

Již tedy není jich, těch svatých závazků...

Oč klidněji teď bez nich spíte!

Vy bez otčenášků i beze zdrávasků

si se svědomím poradíte.

My, včera spojenci a vzácných přátel stát,

dnes cizinci jsme nevítaní.

Příteli do očí kdo pohlížel by rád,

když zradí ho a na smrt raní?

Když bratra obelže, a v jámu sraziv jej,

spoutána v ruce vrahů vydá?

Za lásku, za věrnost když černou beznaděj

mu smění, žlutý výsměch přidá? –

Přítele prodáváš, Francie šílená,

za kata pousmání lstivé...

Víš, na čí půjde vrub ta v počtech zmýlená,

ta zrada krve spravedlivé?

Víš, bezcenný jen brak žes draho koupila

za svoji čest a naše muka?

Výstrahu poslední, Ó sestro zbloudilá,

už tajemná ti píše ruka!

Víš, s cesty sešedši, že ve tmách budeš nýt,

vždy hlouběj v bahno zapadati?

A v slzách dětí svých svůj pokálený štít

že marně budeš omývati?

Je svého osudu však strůjcem každý sám.

Vy jásáte, my krvácíme.

A zbytkem krve své se za svou lásku k vám

a za vás hanbou, hanbou rdíme.