Po mnoha cestách

Zelené větve, kvetoucí stvoly, ptačí písně,

kamkoli hnu se, ruce mi podávají,

měkké a teplé ruce, něžné prsty a dlaně,

přátelským světem tiše mne opřádají.

Sluneční paprsky, dech mnoha vonících věcí

silnější smrti vzduch, který dýchám, činí.

U mne jak lékař sedí, lék mi po lžících dává,

když něco ve mně postonávati míní.

Nebem i zemí jsem milován, myslím, a hýčkán.

Bárka jsem kolébaná pokojným dechem.

Nemohu proto nikdy dlouho být příliš smuten

přes díry ve dně, ucpané pouze mechem.

Lidé jsou ovšem jiní: jejich prsty a dlaně

příliš jsou držány smutnými věcmi mnoha,

takže jim nezbývá času podávati se prostě,

a co má uvítat ruka, odkopne noha.

Tkaninou nesmírně pestrou, šustící jako vichor,

globus nám ovinují marně i užitečně.

Dosti však, vtkáno-li aspoň dvakráte do ní tvé jméno:

rukama zlýma zlostně, dobrýma vděčně...

Bárka jsem kolébaná pokojným dechem věcí,

poněvadž kvetou, věřících všemu dění.

Bárka jsem po mnoha cestách, s mnoha děrami na dně,

bárka jsem nezakotvená, ale v snění

plynoucí, toužící v zátoku vykoupení.