PO NÁVŠTĚVĚ.

V přívalu snů, jež tiše zanikaly,

jsem dneska přec z nich jeden živý měl.

A přišel tak, jak náhlá pomoc z dáli,

když na život jsem dávno zapoměl.

Snad byl to sen. I černé oči její

snad viděl jsem jen v krátkém, tichém snu.

Teď cítím sic, jak v krvi ještě hřejí,

však klidný jsem, osudu neklnu.

A oblaka jsou jasna, blízko zemi,

div rukama se už jich nedotknu.

Tak zpíval bych rád s otroky tu všemi,

jak klidný jsem, osudu neklnu.

A přece jen se zdá mi vše snem pouhým,

jenž ze všech snů sám životem se stal,

by bolest mou učinil smutkem dlouhým,

v němž pozvolna bych v poutech umíral.

Snad přišli jen ranám se obdivovat,

z nichž vřelá krev toužila pro ně žít –?

Již nemohu svou bolest nemilovat.

Chci bolesti své rozkoš pochopit.

Toť život můj: já sám svým tělem, duší,

což žije z obou v jedné bytosti.

To oddání sám sobě nevyruší

již ani pláč vzbuzené lítosti.

A náhle tak nadešlo zapomnění,

že o své já se musím děliti.

Ne člověk jen, sám osud všechno změní,

když ze sil svých již nelze čeliti.

V mém chápání je všude šero vlahé

a ve dlaních se chvěje síla zlá.

A v žilách mých bouřívá přání drahé

a ohnivě svým žárem v těle plá.

Tak odvyk’ jsem se stýkat’ se vším živým,

když duše má tmou prošla šílence.

Je sladkým žíti klamným fikcím snivým

a v bolesti své najít milence.

V přívalu snů se jevilo jak zdání,

že s drahými jsem lidmi chvíli žil –

a takové mým srdcem bloudí přání:

abych sen dnešní nikdy nedosnil.