Po návštěvě.

Tvé růže voní do mých snů,

mně dala je tvá ručka vlahá;

po štětci kdosi tiše sahá

a pozlacuje šeř mých dnů.

Já zapomněl juž teplo blaha; –

teď sebou ani nepohnu:

tvé růže voní do mých snů,

mně dala je tvá ručka vlahá.

A duší svou se kamsi pnu...

Ach, jako kdys, tvých ňader vláha

to zas je kypící a nahá!

Ó, nech, ať na nich spočinu! –

Tvé růže voní do mých snů...

Vše zmizelo, jen růže zbyly,

juž bez vůně a zčernaly, –

a pocit jakýs bývalý,

v němž duše neví, zda se mýlí.

Laviny sny mé zavály,

shas’ v šeru duše paprsk bílý,

vše zmizelo, jen růže zbyly

juž bez vůně a zčernaly.

Na chodbách průvan táhle kvílí,

den vlhký je a ospalý;

ty krůpěje, jež cvakaly

na okno mé, zář slunce smyly –

Vše zmizelo, jen růže zbyly.