Po nemoci.

Půl roku umíral jsem těžce chorý. –

Za červnového, nádherného rána,

v jihočeské vyšel jsem si bory,

má duše byla steskem rozedrána.

Do bujné trávy leh’ jsem, pokraj lesa,

z modřínů a sosen dýchal vůni,

na motýla jsem hleděl, v květ jak klesá,

kde slunce ozářilo lesní tůni.

U myslivny, kde růže červenaly,

jsem zahléd’ nadlesního houfec dětí,

ve tváři štěstí, vesele se smály,

že v duši své jsem cítil rozechvětí.

Zde kapradí jsem splet’ a květ bílý,

k modru nebes hledě v divém stesku,

to byl jsem pohnut onou šťastnou chvílí,

že dumat mohu zde po jihočesku.

V kytici jsem spínal plané růže,

v té chvíli poznav slasti všecky:

i v myslivně že štěstí bydlet může,

jen zdráv být – slyšet šťastný jásot dětský!