PO OBĚDĚ.

Ticho, mrtvo na ulicích.

Ospalý je všude klid.

Odpočívá i ta dlažba

od vozů a od kopyt.

Po obědě vše si hoví,

krátký verš si udřímne;

matička si Praha zívla

ve dřímotě upřímné.

Spálenou jdu od oběda,

proti mně aj, ekypáž;

v předu, v zadu jako lokaj

ozbrojená sedí stráž.

Vůz jak bedna, okna malá,

žaluzie dřevěné;

staré hlavy, mladé tváře

mihnou se v nich zmračené.

Potkávám je často v týden –

jízda zvolná, drkotná;

na Karlák to, na Fišpanku

Bída jezdí těhotná.

Hledí na mne tupě, spurně,

vyčítavá, urputná:

„Co se díváš? Líbím se ti,

Bída věčně těhotná?

Libuješ si, pomlaskáváš,

jaký pěkný v světě řád?

Smetí ven se vymetává –

nač bys hleděl na neřád?“

Ticho, mrtvo na ulicích.

I ten dům zří libě syt.

Odpočívá i ta dlažba

od vozů a od kopyt.

V dřímavém tom teplém vzduchu

jen ta bedna drkotná

ruší ticho, příšerná ta

Bída věčně těhotná.

Cítím náhle v prsou těsno.

Neklid probouzí se v nich,

jak by kdos tam vyčítal mi

starou vinu, starý hřích.

Jak by kdos tam všemu světu

obžalobu těžkou zdvih,

starou krutost, starou tvrdost,

která plodí, rodí hřích.