Po odpoledních službách Božích.

Odpoledne za květnové neděle

varhany už oněměly v kostele;

stoje v zadním koutku, okem všechny měřím,

jak se v levo, v pravo ubírají k dveřím:

živá školní mládež útěšný roj včelek

k slovu učitelů, k slovu učitelek,

jinochů a panen řady bezúhonné,

lilie a růže, konvalinky vonné;

za ručičky vedou matky malé dítky,

fialenky skromné, sličné jarní kvítky,

rozumní a moudří mladší, starší muži,

jenž se v pravdě blahé, nábožnosti tuží,

s nakloněnou hlavou stařenky a kmeti,

jenž tak spokojeně svátky Páně světí;

na kolenou každý před Bohem se kloní,

nejeden i slzu z oka svého roní;

ve kropěnce každý prsty svoje smáčí,

žehná sebe křížem, z chrámu Páně kráčí.

Ó jak krásná jsi, ty Boží neděle,

kde kdo z kostela jde domů vesele.

Dokud slunko jasné, žhavé střely leje,

kde kdo pod krovem si odpočinku přeje;

otec, matka s dětmi radostně se baví

dobrou četbou, písní Pána Boha slaví.

Tak se blaze žije v katolické chatě,

žije se tam moudře, žije se tam svatě.