PO OPĚTNÉM VYSLECHNUTÍ „FAUSTA“.

Jak opět k tobě

po novém vyslechnutí,

ó dive, patřím!

Mně jest, jak Jemu bylo,

když chtěl, však nemoh’

zřít ve tvář Zeměduchu,

ač v hloubi cítil

tu majestátní sílu

zjevení!

Ach, zjevením jest vždycky

každé arcidílo,

v něm snáší se k nám Božství,

v něm hovoří k nám Nadšení a Velkost

i Láska;

co před ním prchá plaše,

„to, co nás tísní všecky“,

jak sám jsi pravil, – „všednost“.

V mé duši doznívají

velebné tóny všecky,

jen duše má se chvěje,

co s výše hlas v ni padá

jak ve Markétčin žalář:

Jdi, zjevením jen krásy

být můžeš zachráněna!