PO OSMI LETECH

Starozlatá aureola světcova

chmurně zmrtvěla v své černé plošce

sazemi věku. Nad sloupem

dvě větve mladé, zelené,

mi pokynuly, abych nikdy

nezapomněl této chvíle,

nevýznačné chvíle nevědomé,

v níž náhle zachvějí se staletí

v jediném dětských lístku třepotu.

Mladičká dívka-dítě před oknem,

pleť ještě vlhká rosou svého zrození

z vod nejsoucna; tys v prachu zde

před okamžikem osmiletým

se batolila, jistě tenkráte

jsi uviděla duchový

podivného chodce zrak.

Snad tedy víš, snad aspoň ty,

co bylo to, co tenkrát snil?

Jen bludné fantasmagorie?

Nebo vskutku dotek něčeho?