PO OSMIDENNÍ BITVĚ.

Po osmi dnech bitvy půlnoc

rubášem svým černým kryje

dvacet tisíc nových mrtvol

na bojištích Mandžurie!

Dvacet tisíc silných mužů

skoseno tam ve svém jaře! –

Kdo měl ještě údy celé,

posloužil jim za hrobaře. –

Osm dní se bez ustání

matka země třásla, chvěla,

než svá ňadra v dlouhých jamách

usmrceným otevřela.

Půl sta tisíc poraněných

neschopno je další chůze!

Kdo jim podá aspoň vody

v palčivé a hrozné hrůze!?

Skončilo se osmidenní

s hor a do hor houfné hnání.

Drtily se kolosy dva

do všech sil svých vyčerpání. –

A nic není rozhodnuto!

Stejně silná vojska stojí,

stejně chrabrá, zanícená,

neústupná. Dál se strojí

gigantické hody smrti.

Do konce a do sytosti

obětí těch ještě není,

ještě jich tam není dosti!

Přes hory a přes doliny,

přes rokle a strže, srázy,

řádit bude novou hrůzou

zloduch zničení a zkázy –

nenasytně zhlcující

lid a statky do své tlamy.

A co činí vzdělaný svět? –

Hltá z novin telegrammy! –

Cizí státník mne si ruce:

„Pro nás dobrý boj to byl:

Mocnosti dvě silné sobě

vypouštějí krev svou z žil!“