PO PADESÁTI LETECH.

Co řek’ jsi, básníku, v své temné hrobní celi,

když sláva v glorii usedla na tvůj hrob,

a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý

když nahradit ti měl ty strasti dávných dob?

Zda divé bolesti a muk a pohrdání,

jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti,

jsi lehce zapomněl a nelitoval’s ani,

že’s musil pro slávu ten život prožiti? –

Ó, čtu tvou odpověď na lebce tvojí žluté:

Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek,

a smutkem příšerným zří ven ty oči duté,

a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek –

jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá

tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let –

to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela,

by živých věštců jím moh’ čela poházet...