PO PĚTI LETECH

V zinkové řece na plochém roztoku slunce

křehce šedá skvrna stínu stromového

jako pevné dechnutí lpí.

Plachta neslyšně otáčí se,

klouže, šikmo zasněna.

Rozklané stromky, zčernalé i v mládí,

starobyle zpěněny světlem květovým.

Totéž smutné rozloučení hraješ,

sedavý prosebníku, jako po léta.

Pobořená zídka sivě, planě plane,

v šíru spící kámen vrhá trojboký stín.

Tím kamenem prolamuje se pohled

do tehdejšího omámeného máje

a dále do vzdáleného dne dětství.