PO PITCE

Noc k ránu teple vlažná

nad vesnicí se šeří,

tah obláčků pod smutným měsícem

se čeří, čeří, čeří...

Nezdá se? Kohout ozval

se ospalý. Eh, k smíchu,

ozvěna komická a pronikavá

se opakuje v tichu...

Jacísi ptáci ranní

jíkají v modré výši

a vzduch je plný vůně zdvižené,

jež jako když se ztiší...

Zem osvětlená modře

po teplém, snivém dešti,

po vůni bílých růží zablácených,

opilá hlava třeští...

Po tancích, dlouhé pitce

my vycházíme bledí

z krčmy, jež osvětlena barvou tuše

zředěnou noční šedí...

A ještě bručí basa,

smích flétny skrz ty stěny,

trioly v dálce zpožďují své tempo

jak šašek unavený...

Jdem ještě v dýmu všeho,

groteskních tanců vřavy,

vír figur skreslených nesem v duši,

ty kolébavé hlavy.

Tak jdeme s lehkou duší

a s těžkou pustou hlavou

se vracíme z té krčmy pod vesnicí

šedozelenou travou:

že znudilo nás město,

ulice zimomřivé,

a chlorotické, sevšednělé ženy,

pohledy domýšlivé;

i neomylná gesta

zbožněných dobou lidí,

i těch, kdož po zbožnění zatoužili

a uschlé vavříny klidí. –

To bouření staré krčmy

víc kouzla nového mělo,

než vřava kramářská, v níž rostem, rostem.

Zde aspoň krev a tělo.