Po plesu.

V divoké vřavě zvuky znějí,

a v páru zřít té bujné chasy;

o závod s větrem k tanci spějí,

až lítaj fábory i vlasy.

„Ku tanci, milko, nač to chvění?

Proč dech tvůj takto stísněn as?“

„Mně právě v tomto okamžení,

jak matčin slyšela bych hlas!“

„Matička dlela v klidném snění,

kdy z domova ses ubírala –

kdy se mnou čile ku křepčení

jsi rozjařená pospíchala!“

„Zda bledou onu tvář tam zříš?

hrozivě na mne hledí zas,

pryč! – pryč! již zde mne nezdržíš,

mne matčin domů volá hlas!“ –

A rychle na ulici spěchá,

jak zlým by štvána svědomím,

ples, tanec, lásku pozanechá,

k domovým spěchá ku dveřím.

Dostoupí jich, však běda běd,

kdo o větším ví o bolu;

neb udivený její hled

zří matku již co – mrtvolu! –