PO PLESU

Je šero venku, nedaleko do zoře,

dne dočekám. I myslím na noc minulou:

síň lepou zřím v té malé svojí komoře,

zář světel, krásu dívek bujnou, unylou,

a slyším hudbu, žert a zvonkovitý smích.

Já tančil, smál ve hlučném se davu,

hledaje zapomnění, zábavu,

já tančil, smál se, v duši chladen jsa a tich.

Kdys jinak bylo. Mysli nelze; letí zpět!

Ó zas tu drahou dívku v plné kráse zřím:

šat bělostný a v temném vlasu růže květ,

to tmavé oko, úsměv líci na svěžím.

My v kole blažení i šeptem v výklenku,

ke mně se cestou tulí znavená,

mlčíme blazí – den se červená,

a krásné budoucnosti zříme jitřenku.

A vzhlédl jsem nad stůl, na její tam obraz –

ach, zapomenul jsem, že dávno jsem jej sňal!

Však jiná tvář tu, srdce jímajících krás,

a pohnut jsa v ten obraz jsem se zadíval.

To ustarané líce v lampy zášeří,

hled něžný, tklivý, úsměv dobroty,

v nichž těcha pro života klopoty:

ó blahá, neskonalá lásko mateří!

Tou dobou vstává již a k oknu pokleká

a žehná mně, ó vím, v modlitbě horlivé.

Ty dobrotivá matičko má daleká,

tys věrou mou, majákem v noci bouřlivé,

květ láska tvá a věčné jeho zkvétání.

Jak často jsi jej slzou zkropila!

Pán Bůh ti odplať, matko rozmilá! – –

Zrak vlhne, ruce spínám – zvoníť klekání. –