PO PLESU.

Z těch bujných tanců, divých kvapíků,

v nichž celé moře vášní hřímalo

a břehy chtělo strhat ve mžiku,

hle, zůstalo tu věru pramálo!

Teď poslední pár zmizel ze sálu,

v němž dávno stichla hudba veselá,

šedivá mlha zvolna, pomalu

lesk zrcadel svým dechem zastřela,

a na parketách leží, vůně prost,

květ bílý, který v tanci k zemi pad’:

zde, básníku, máš zase látky dost,

o lidském štěstí tiše přemítat!