Po plesu.

Se svitem jitra zápasily svíce

jen chabě juž, na hudců zřítelnice

sen jako těžká můra křídla klad’;

hle, tomu smyčec náhle z ruky pad’

a onomu jak přimražen tkvěl ret

u klarinetu, nespočet’ bys pět,

u stolku dřímal slavný sextet celý,

jak tanečníci by jej zapomněli.

Ba zapomněli – trochu třpytných cetek,

pár řádů z kotillonu, pestrých tretek,

pár srdcí prostřelených z papíru

tu zbylo, stužek pár a krajek zbytky,

pak uválené bílé pouzdro z kytky,

to všecko bacchantickém po víru,

po laškování, žertech s tanečnicí,

a pak náš slavný sextet dřímající.

A spali dobře tito chudáci,

jak dobře vykonané po práci,

pár tonů jen – neb kvapík nedohráli,

ve vzduchu plném dýmu utkvělo.

Však přihlédni blíž, skřítkové to malí

na nos jim lezou, k ústům, na čelo

je šimrají; dle tváře výrazů

suď, jaké množství luzných obrazů

jim do snů pod leb unavenou kreslí,

ba mnohému ráj celý v duši vnesli!

Tu tenký skřítek s křídly průhlednými,

na nichž se chvějí azurové žilky,

duch tonu houslového od kobylky

komářím bzukem zpívá tenké rýmy

do ucha hudci, který kývá hlavou;

hleď v tvář tu vousatou a usmívavou,

co povídá mu as ta píseň sladká?

Chudák je doma; v okně stará matka

jak obyčejně punčochu zas plete,

na kamnech zpívá cosi, klubko dětí

si hraje v koutě – žena jizbu mete,

on vyspává po těžké noční práci,

tím horší, že juž zná vše po paměti,

však o všem ví a na oko jen ztrácí

se v sladký spánek; chce se protáhnout,

v tom v zčernalý trám vrazí hlavou bloud;

ne doma v posteli, je v krčmě posud

a bruče proklíná všech hudců osud,

a usne dál, jen skřítek provází

jej smíchem v nové dále obrazy.

Ten druhý s vojenskou tam čepicí

se ve snu točí v kole s holčicí,

to skřítek čtveračivý z klarinetu

mu v bok ji přižeh’ v ňader bouřném vznětu,

ten ferina je pravý šotek pekla,

jím po tanci je každá holka vzteklá,

a tato, kterou v snu dal šumaři,

té rozkoš, zdraví dýchá ze tváří.

Co pořád jiným hrát? Též sobě jednou,

a v rej se fábory a sukně zvednou,

a skřítek chechtá se v ty frašné reje,

a chudák šumař se i ze sna směje.

Teď divný pavouk tam se vydral z basy,

je nemotorný, nemá ani křídel,

je dobrák upřímný a bez osidel;

jak chrobák těžkým letem pohrává si

kol zemdleného nosu šumařova

a podivná mu šeptá v ucho slova,

tak jako „Ještě jednu – v stoje poslední!

Jen hloub do zlata mého nahlédni,

tam jedině se v širém světě pění

lék pro vše, pohova a zapomnění,

jen statečně si trochu přihni ke dnu!

Ať všecko praskne! Nuže ještě jednu!“

Tak z basy šotek pivním basem zpívá

a šumař usmívá se, hlavou kývá.

A v jiné tváři plný božský klid –

ten nechce tančit, snít a nechce pít,

ten netrápí se v žádné marné touze,

chce na chvilku si odpočinout pouze

bez citu, myšlenky a bez trampot,

jak brašna na zemi, jak balík not.

Tak sedli v kruh, jak přepadlo je spaní.

Jak zaklejou, až ostrý paprsk ranní

je probudí, až vklouznou v nástroje

zas tlupy skřítků bavící je v snách!

Pak zas to znova začne, do boje

pro chleba kus, pro malé štěstí rodin.

Ó zaplaňte jim v azur, lesk a nach,

vy slední zbytky lehkokřídlých hodin!