PO PODZIMKOVÉ BOUŘI

Jen před hodinou běsi podzimkoví

se vztekali, ty síly zločinné.

A teď zas země vlídné světlo loví

a vzepjala se v kráse nevinné.

Světelná síť, co hoří ve větvoví,

i kolem hlavy se mi ovine.

(To pavučiny – ironicky poví

teď šprýmař vysvětlení laciné.)

Ať přeludy – ať třebas pavučiny!

Však večer ten – tak ztichlý po vichřici –

mně hovoří – a věty konejšící

jsou zvuky přátelské, jež plaší stíny:

„Ne doušky velké, ale přece ber.“

I v duši mé je smírný podvečer.