Po pohřbu.

Můj příteli, proč zarmouceně kráčíš?

Proč vážné tváře slzou smutku smáčíš?

Smím zvědět původ toho tvého trudu?

Oh, příteli můj, libo-li je tobě,

bych v zármutku svém poulevil sobě,

rád smutnou zprávu vypovídat budu.

Dnes právě léta dvě nám uplynula,

kdy nadšená má řeč tvým srdcem hnula;

svůj vzor jsem právě k hrobu doprovodil.

On dlouho strádal na bolestném loži,

však důvěru měl ve smilovnost Boží,

až Bůh jej z útrap velkých vysvobodil.

Jak bohatýrsky žil, tak chrabře strádal,

svou choť a dítky stále vidět žádal,

je hladil, učil, těšil bez oddechu;

byl v plné ducha nábožného síle,

ni sebe menší důležité chvíle

on nepromeškal pro ně bez prospěchu.

Když pociťoval denně větší tíži

a poznával, že hodinka se blíží,

tu prosil: „Povolejte ke mně kněze!“

Kněz slyšel zpověď, podal Boha,

všem zarmouceným třpytná slza mnohá

se ho nábožných tvářích dolů veze.

Kněz odešel a otec klidně leží,

choť výbuch pláče v sobě tutlá stěží –

on spokojeně na kříž svatý zírá.

Pak klidně pravil k milé choti, k dětem:

„Já spříznil jsem se s novým věčným světem;

ó jak mne blaží samospasná víra!“

„Byl jsem v růžném sadě, na zahradě,

zřel jsem v libovonných stromů v řadě

trůn a na něm svatou Matku Pannu;

hle, kterak chvěji blaženým se žasem,

zřím svatou, bílou Pannu s modrým pasem

a slyším sladké zpěvy z blízkých stanů.

Jak ráda moje blahá duše čistá

by přijala zas Boha Jezu Krista!

Vy všickni vděčně zaplesejte se mnou.

Ó vězte, drazí miláčkové moji,

já cítím slasti, jež nám Pán Bůh strojí,

a nezřím nikde žádnou chmuru temnou.“

Zas dlouho v tichou modlitbu se nořil,

duch jeho Kristu nábožně se kořil,

pak vážnou ruku na své milé sklání;

on žehná choti a svým dětem hodným,

ret jeho slovem zvučným, krátkým, vhodným,

všem miláčkům svým říkal požehnání.

Pak opět zůstal k miláčkům svým vlídný,

až nastal sotny truchlivé stav bídný,

a dobrým dětem nedán přístup k němu;

však ony před spaním přec přikvapily,

by otci aspoň prsty políbily,

a „dobrou noc“ jak vždycky daly jemu.

Choť dobrá u manžela osamělá

se k Hospodinu modlíc statně bděla,

až klidně k ránu vydal duši Pánu.

Všem pozůstalým lil se slz proud vřelý,

když modlitbami duši provázeli,

jež blahá vešla v rajskou nebes bránu.

Rek chrabře zemský boj svůj dobojoval,

už v zahradě se věčně ubytoval,

blah na dobré své miláčky tam čeká.

Aj, rodinného blaha obraz jasný;

rád obětuje křesťan život časný,

zaň nebe dá mu Láska věkověká.