PO POLEDNI.

Teď v jedenáct již klesá hlava

a dechu se až nedostává,

když do kopce chceš rázně jít.

Čas, zdá se, znaménka si dělá,

smrt, jeho dřevařka, by zřela,

kde sekyru svou zasadit.

Tvá leta v autu kolem fičí.

Však za ním nemoc s hrozbou křičí,

naň sedá drze, drzeji.

Vždy zápasíte ještě spolu.

Vždy po hlavě ji srážíš dolů

a jedeš dál, však volněji.

Jsi vítězem a řídíš dosud

jak vozotaj svůj vzpurný osud,

však občas šeptáš ze strachu:

Ty pane všeho, buď dej síly

s tím jarem v duši dojet k cíli,

neb sraziš rázem do prachu.