PO POSLEDNÍM AKTU.

Já dostojím své úloze,

ať pompésně, ať uboze,

já gesta svoje udám,

já umím svoji roli hrát,

oh, publikum se musí smát

vzdor bolestným svým nudám.

A všichni smutní autoři

v úpalu slov mých vyhoří

jak v chrámu páně svíce;

jsemť interpretem paňáci

i dóžat v bílém paláci

i naivky kouzelnice –

Hrám královrahy, kuběny,

a symbol čistý, růměnný

jak od pramene voda

a Juany a ospalce

a patrioty ve válce

a blba Guasiomoda.

Děs suggeruji harpyjí,

jsem trpitelem z pašijí

pro hysterické paní;

však nade všecku kritiku

hrám intriganta ze zvyku,

lež jeho umírání.

A rekvisitář ometá

mou denně lebku Hamleta,

by svěže rozjímala,

a moje loutna třaslavá

juž resonančně plakává,

než udeřím své „trala“.

A přeludné mé kostymy!

I zrzoun zločin pod nimi

smí beztrestně se schovat.

Než laury svoje uložím,

se musím houfům toužebným

zas a zas ukazovat.

Čas blíží svoje laviny

k úkrytům naší hodiny,

mé sufity se chvějí

a lebka má den ode dne

vždy kratčej na mne pohlédne,

však stále důvěrněji.

Až jednou pozdě ulehám

v ohromném tichu sám a sám

a slyším prosbu: pane!

I najdu plný tušení,

kde smrt i život temení,

své srdce zanedbané.