Po pouti světem vrtkavým

Po pouti světem vrtkavým

ubírám sám se nocí

a s duší mou si strojí hru

podivné, hrůzné moci.

Tu ztrácí se mé síly zdroj

ve poušti neskonalé

a vše, co mohu vykonat,

je mdlé, nedokonalé.

Kam pohledím, mně zárody

jen klamů, zhouby dýší –

a rozhorlen a roztoužen

upínám zrak svůj k výši.

Tam pluje měsíc, velebný

jak skutky bohatýrů,

svit jeho zas mne proniká

důvěrou, dechem míru.