PO PRÁZDNINÁCH

Proud mne uchvátil – unášel...

Bylo tak dobře plynout

a nevracet se,

na břehy kývat

a neprosit je o záchranu,

na lidi z dálky se dívat,

mrakům nahoře kynout,

vidět v nich tisíce dějů,

tisíce příštích i minulých obličejů.

Nepoznat úzkosti, únavy,

jež lidi zatěžuje,

slovy i pohledy ubližuje.

Mít volné srdce i hlavu,

nečekat, že vplují do přístavu

veliké lásky a naděje.

Mít lehké srdce, které se nechvěje,

ruce, jež tíhu nadlehčí,

pro krásu doteky nejhebčí.

Neznámo dálek nad sebou,

neznámo příhod před sebou; –

bylo tak dobře v samotě

s nebes i země velebou.