Po prázdninách.

Zas tedy v Praze! Z vagací

se všecko houfem navrací.

Dny krátí se. Je září.

Studenti chodí ulicí:

prostřední, malí, velicí,

a tloustnou antikváři.

Je konec letní pohádce –

na stolku psaní z redakce:

„Ten rukopis! Čas kvapí!“ –

Však těžko něco počíti,

když do humoru není ti,

duch v zpomínky se tratí.

A člověk smutně vzdychne si

po malém hnízdě za lesy,

kam pošta jen se plazí,

kde oddechl si na chvíli

a v klidu krátké idylly

zapomněl pražských sazí.

Tam chodíval jsi na ryby

– ach, kdyby chtěly, braly by! –

a v prudkém slunce žáru

jsi celé půldne proseděl –

a k večeři zas s prázdnou šel,

poštípán od komárů.

Též na houby jsi chodil rád

za ranní rosy kolikrát,

leč marně boty smáčel:

ač prohledal jsi celý les,

přec nikdy nic jsi nenalez’

a bez hub domů kráčel.

A všecko tě tam bavilo,

ač pivo k pití nebylo

a oběd slušný zřídka:

ty však na krásek vesnických

vzpomínáš rozpustilý smích

a na jich pevná lýtka.

Ten blahý pocit, kdykoli

zřel’s vesničany na poli

pracovat v potu tváře –

a ty’s moh’ sedět ve stínu

a obdivovat krajinu,

již zlatí slunka záře!

Leč úsměvy tvé pohasly,

když napil jsi se podmáslí

neprozíravě kdesi – – –

Ne, končím raděj! – Z okna ven

se dívám: Prší celý den...

– Ach, venkove! Ach, lesy!