PO PŘEČTENÍ BÁSNĚ G. MARCA „VYZNÁNÍ“.

On miloval, že z kraje svého květů pel

snad cítil vždy, když líbal její rety,

že z jejích vlasů jemu ve ústrety

dech obilí jak z polí domova vždy sjel.

Že zásvit měkký domácího slunce zřel,

jak padá na rtů jejích rudé květy.

V ní viděl domov – kolem cizí světy,

a v jejích ústech pohár ohně-vína vřel.

Ať žití smír a klid zavane u Tvé hlavy,

ať na Tvých ústech klesnu štěstí do záplavy,

jak vlahá června noc vždy ať Tvůj vlas je tmavý,

ať ze rtů vřelých tryskne požár vášně dravý,

ať v oku smavém hraje čistý blankyt nebe,

mám duši nejraději – v ní zřím nejvíc Tebe!