Po přečtení Českých znělek.

Když v klidu nečinném my zmalátněle dřímem

a pěsť-li zdvihneme, jen bratru bijem v tvář,

vlasť naše uštvaná když hořícím je Římem,

my sami Neronem, jenž tleská v rudou zář;

Když sliny na svých rtech a bláto na svém čele,

jen vlastní prznit česť, to máme na práci,

za hesly žurnálů ve vřavě zdivočelé

když vše, co lepší v nás, se bídně utrácí;

Když studu zbaveni, bídnější ze dne ke dni,

jen sami po sobě křivíme hněvný ret,

leč cizí urážka když stala se nám všední

a není muže tu, jenž vrhnul by ji zpět:

V té době neslavné, ó mistře, kdo Vám slova

propůjčil do zpěvu a blesky do noci?

Kdo děl Vám, v tuto poušť že jaro vejde znova?

Že „muži“ řekne se, kde psáno „otroci“? –

Kdo, mistře, řekl Vám, by zahřímal jste: „Dosti!“

ve vřavu kramářskou, kde otupen je cit,

kde v planém křiku jen a v tupé lhostejnosti

tak bídně živoří kdys velký, slavný lid?

Vím, srdce krvácí, když vzpomene si na to...

To jeho výkřik jest, jenž bleskem letí v nás –

a třeba žebrákům nám všechno bylo vzato

a třeba dosavad byl v Čechách ještě mráz –:

Kde jedno srdce jest, jež věří v lidská práva,

kde slovo plamenné, jímž muže volá muž:

kdo bídný říci smí, že všechen lid se vzdává,

že všechno ztraceno a všechno mrtvo už? –

A léta přejdou dál – a snahy naše chudé

i to, co mohlo být, co není i co jest,

i každý skutek náš kdos jiný soudit bude –

a jakou pravnukům dá o nás trudnou zvěst?

My budem dávno spát a dávno budem prachem,

leč naše památka... ó trudno! v onen soud

zda hanba pravnukům nezbarví tváře nachem,

jak bude moci nám kdos příští neklnout?

Co potom spatří v nás? Kde uzří jaký zápal,

kde muže uvidí? Ne, uzří zpitý dav,

jenž zmaten, v nelásce jen po sobě se sápal,

svou všechnu budoucnost ó bídně zaprodav.

Z té poušti mrazivé a otrávené morem

zda výkřik uslyší, jenž kdysi v tmách se třás’,

ten výkřik, chvějící se bolestí a vzdorem,

vzkřik, který promluvil tu za každého z nás?

Ó jestli uslyší, vnuk řekne: „Bídným není

tak přece onen lid, neb muži byli v něm,

již v pusté mátohy a v tupé omráčení

zahřměli k poplachu – a slova plamenem

A mužnou odvahou ty vzbudili, kdo spali,

a byli na stráži, než probudil se den...“

Tak jeden zradit můž’, zač všichni bojovali.

Tak jeden zachrání, co všemi dáno v plen...

A kdo má v prsou cit a cit ten není frásí,

kdo zem tu miluje a miluje ten lid,

snad ještě pochopí, co ku štěstí nám schází,

co tíží, hněte nás... a můž’ se zamyslit.

A když si vzpomene tak časem na horala,

jak příval vše mu vzal a serval živný lán,

jak ani mezníku tam voda nenechala,

a žebrák v bolesti stál jako přikován –

Leč vzpomněl na vnuka a nepromluviv slova

tam fůru země vez’ – –: když na to vzpomene,

i po dnech zoufalství on počne žíti znova,

až v ráj si promění to pole kamenné.

A po dnech strádání, těch zlých, a po zápasech

si sedne s drahými a zaplane jim v líc,

až budou povídat o dávných, smutných časech,

jak v Čechách bývaly – a nevrátí se víc – –