Po přečtení listu, v němž mi vypravovala své sny.

Co v její duši sváří se a snoubí!

Jak zřel bych v propast, do závratné hloubi,

dno jejíž láká a tím sladce děsí,

jak zřel bych v bouřné moře, spící lesy...

Hle, co v ní stoupá, vlní se a pění,

jest kouzlo, něha, půvab, opojení,

jest vůně snů a jest zlatý pel Krásy,

jest myšlenka, jež k životu se hlásí,

sen poupěte pln vláhy a pln rosy,

v němž dřímajíc o paprsk slunce prosí,

chtíc rozvinout květ safíru a nachu.

Já patřím na ni a zřím v svatém strachu,

jak roste v ní, co pro svět nemá jmena,

jak v ní se mísí dítě, anděl, žena,

sní dítě, žena cítí, anděl vzlétá!

A před ní leží všecky skvosty světa

a skvosty snů a skvosty poesie,

duch přírody v ní s duší květin žije,

vše raduje se, usmívá se u ní,

a slza rosou jest a vzdech jest vůní,

a motýl, když chce vědět, kterak skvějí

se křídla jeho, letí k tváři její;

když hvězdy nevědí, jak svítit mají,

v hloub jejího se oka zadívají,

svět před ní v lesku, plápolu a květu,

a vlaštovka, jsouc poraněna v letu,

jde v měkké teplo její ruky mříti!

Což teprv já, který s ní mohu žíti!