Po přečtení „Oresteie“.

Tak bylo mi divně a hrůzně,

až skoro jsem se chvěl,

jak okolo, co snil jsem luzně,

by starý Osud šel.

Jak v odlehlých horách kdes v slujích

by starých věšteb zněl hlas,

a na břehu moře kdes v thujích

by z podsvětí vítr se třás.

A jako by oráč kdes v poli

tříšť modly vyoral z hrud,

že pohled na ni až bolí

a v srdce dští úzkost a stud.

Já cítil, jak my jsme malí

s vším, kam se ženem, co chcem,

a ptal se, co kyne nám z dálí,

před tímto pravěku snem.

A velkost jsem cítil v tom spolu,

že byl bych na Fatum křik:

Dál val se a drť vše – my v bolu

i za to ti vzdychneme: Dík!