PO PŘEČTENÍ ZÁPISKŮ PETRA KRAPOTKINA

Hle, myslící vyhnanci národů v Judských hor úpatí...

Ve vlastech svých unikli smrti. Jsou mocnými prokleti.

Svůj Betlem v onen den našli, když bouřlivá vnořili křídla

do myšlenek orlího zřídla...

A každý z nich zašlapal minulost... Mezi ty bídné šel,

kde bolestí lidských pláč teskný se sdílností tragickou zněl

a kde tolik čekalo bídy, zlé, vytřeštěné tak celé

a neuvědomělé...

Jsou mezi mým lidem, jsou tak dobří, tak ctihodní rodáci...

Jich kroky od chatrčí výše až k dvoru se potácí...

Když řády si vysloužili, tu do rodných obcí se vrací

a o cti mluví a práci...

Mí rodáci po zisku touží... A léta za léty jdou,

co stejná nás chapadla ku zemi sráží a vyssajou. –

A přes kraje opuštěné se ticho víc rozprostírá

a srdce zlá předtucha svírá...

Mí rodáci bez křídel jsou. A za obzor nevidí...

Své hlídají úspory drobné. Však žebrat se nestydí...

Ne, nikdy tu blaženost „sloužiti lidu“ nepoznali.

A věčně řvou: Otročme králi! –