Po přečtení Zolova románu „Člověk – bestie“.

Ten v noc letící vlak s tím lidským masem

bez vůdce, směru, v pospas vydán zhouby,

ten epického dláta tesy vhloubí

se v srdce čtenáře, jenž trne žasem.

Ten vlak to čas, tys část nákladu jeho.

Let šílený! – Kam? – To se nikdo neptá;

ten zpívá, onen kleje, třetí reptá

a vše to letí... Jaký konec všeho?

My tak juž zvykli té orgii letu,

té vřavě sterých vášní, zpilých hlasů,

že pravdu, cíl a hvězdu ve tmách, krásu

jsme ztratili a s nimi každou metu.

A letíme... bez cíle, bez naděje,

v noc za námi jak příšerný škleb letí,

checht samovrahů, ston vražděných dětí,

finale děsné lidské epopeje.