PO PREMIÉŘE „TRILOGIE O SIMSONOVI“.

Již dozněl potlesk davu. Hřál mou duši

jak doušek chladivý po žáru vedra;

však ve úkrytu, v taji ona tuší,

co zítra již mi ruka jiná, štědrá

na hlavu urážek a hany vsype,

jak v prach mne zdeptá stará závist, záští

a „dobrých přátel“ výtky. – Leť, ó šípe,

a raň mne za to! Aspoň v rovnováze

se octnou hana s chválou. V klidu plášti

vše očekávám, věda, v žití dráze

to nejde jinak, změna v život líný,

po lístkách lauru močály bříst špíny

a v nový vzlet spět s rozbodanou skrání.

Já musil myslit staré na hodiny,

z nichž skoro každá citlivou hruď raní,

však slední zabíjí. Též přijde jednou!

Nuž ať se ruce s kamením již zvednou,

těch bylo víc, z nichž pučely mi růže.

Vsled každý dělá jedině, co může,

ni Simson více nemoh’, rek mé báje.

Tak mezi oslavou a mezi hanou

dál půjdu cestou svojí vykázanou,

snad mezi oběma již pravda zraje.