Po probdělé noci májové.

Čím hvězd více s oblohy se ztrácí,

tím víc záře v duši rozmáhá se,

a mně zdá se, že již nekrvácí,

že chce pučet, že chce kvésti zase,

že chce nazpět v ráje dávnou dobu

pro žár očí, kštice zlatou zdobu,

pro čas, když jsem první píseň pěl,

než jsem klid znal kolébky a hrobu,

než šíp poznání jsem v srdci měl.

Ó kéž možno duchem tak se vznésti,

abych chladně, jako na mne štěstí,

na mezníky žití zapomněl.