PO PROUDU

Jdou vody, hlučně jdou a nesou žalost lidí

a všecko mizí do dálky, kam nikdo neuvidí.

Jdou po obzoru hrady, vsi jak řada bludných teček

a touha moje chvěje se jak světlý praporeček.

Jak plachý sen se zrcadlí v nich hybné nebe s mraky

a ve splynutí s vlnami se tratí navždy taky.

Vše zchváceno je proudem tím, i luna mlčíc plula

a její stín tkvěl na vlnách jak líce utonulá.

Dešť stříbrný – sbor jejích hvězd – se v jejích stopách ronil,

však více stínu mrtvého už v proudech nedohonil.