PO PRVNÍM VÁŠNIVÉM POLÍBENÍ.

Zda přijdete? Noc mého studu

zda slunný zrak Váš zaplaší?

Div smyslů svých že nepozbudu,

když na Vás myslím, nejdražší!

Noc celou zřel jsem zrak Váš vlahý

a ruce ke mně sepjaté,

a prosebné ty tváře tahy

tak přesvůdné i přesvaté.

Noc celou bil jsem do svých skrání,

leč neztišil své viny pal,

že v šíleném svém milování

jsem včera Vás tak obejal.

Proč ňader Vašich bouřné vlny

v člun citů mých se dmuly tak,

až ret můj svláhly žízně plný,

až zamžily můj žhavý zrak?!

Zda přijdete? Ó jak to říci

v tu chvíli trapnou, nebohou,

že Vámi pouze, hvězdou skvící,

má noc je jasnou oblohou?

Vy přijdete! Byť k štěstí, muce,

Vás čekal mnou jen slzí proud –:

Vždyť – kdo by Vás, kdo mne tak prudce

a vroucněji moh’ obejmout?! –