Po půl věku.

Světem uštvaného v těžkém čase

přivábil mě drahý domov zase,

kde jak dítě, tužeb prost a přání,

o lidském jsem žití neměl zdání.

To byl on, můj domov milovaný,

oko na vše pohlíželo strany,

to ty nivy, luka, lesy, pole,

i týž mlýn, jenž smutně klepal v dole.

Zřel jsem potok, tekoucí kol hradu

mimo drobných chaloupek a sadů –

vše jak ondy dřímalo a snilo,

a přec, Bože, všecko jinak bylo!

Před domkem, kde někdy matka stála,

mladá žena s útlým dítkem hrála,

a z těch oken otevřených nyní

pohlíželi na mne lidé jiní:

A v té síňce, v níž bylo tak milo,

nevím jak, teď vše se zatemnilo,

jen protější blíže krbu stěna,

stejně byla sluncem ozářena.

A ta hruška v sadě, z půle dutá,

kdys má skrýše, byla podseknuta;

zaplakal jsem u té družky stoje;

podťato s ní také srdce moje! –

Zklamán žitím, těžkou slzu v řase,

nazpět pospíchal jsem z domku zase,

divno-li, že tolik změn se stalo?

Století půl na nás napadalo! –