Po roce.

Vždy ruku měla chladnou jako led,

však za to v oku zimničně to plálo.

Síň s papouškem a klavír byl jí svět

a pro budoucnosť přála si tak málo.

A do rakve svou položila hlavu

na místo na hruď drahého jí muže,

již přes rok dřímá v dusném hrobním tmavu

a nad ní kvetou plné, bílé růže.

A neotvírá nikdo klavír její,

kde hrávala své dlouhé fantasie,

kdy večer byl a v stíny, jež se chvějí,

měsíce svit se zamodralý lije.

On zapomněl a k svatbě jede nyní,

slyš, ulicí hřmět řady vozů kola;

cos jako když si vzdychne v její síni,

a papoušek ji jménem stále volá...