PO ROCE.

Po dlouhé době potkal jsem vás zase:

to vaše čílko bylo bledé stále,

to vaše oko krásné neskonale

a na líci vám růže zarděla se.

Vy krásnou jste i po tak dlouhém čase

a svůdnou jste, tak jak jste byla, dále,

když tisk’ jsem prvně vaše ručky malé

a tonul v zářném vašich očí jase.

Podivná touha srdce moje jala

jak skřivana, když navrací se vesna,

jak slavíka, když večernice vzplála.

A já se ptal v tom sladkém zanícení,

zda stará láska probouzí se ze sna,

leč srdce dělo: „Ne, to láska není!"

To nemůže být více láska mladá,

jen vzpomenutí krátké zašlé krásy,

jen paprsek, jenž ještě v listí hrá si,

když svoje květy jaro ve hrob skládá.

A vaše oko darmo nyní bádá,

zda v líci mé vzplá ona radosť asi,

jež novou lásku v zmladlém srdci hlásí,

když toto ptá se: „Má mne vskutku ráda?"

To nejde více, navrátit se zpátky,

a vše, co cítím, je jen vůně květu,

jenž na srdci mi odkvet’ za čas krátký.

Ten bílý květ vy zlomila jste sama,

tu vůni odnes’ větřík ve přeletu –

a naše láska? Odehrané drama!

To drama krátké počal já jsem básnit,

vy i ti druzí jste jen herci byli,

již na jevišti deklamují chvíli

a potom spějí celou hru tu zasnít.

Jen v srdci mém bol opravdový zasvit’,

neb z něho tryskl onen paprsk bílý,

a když jste všichni noci klid již pili,

já marně toužil mračné čelo zjasnit.

A když jsem viděl, že je marno všecko,

do ohně vrh’ jsem listy oné básně,

snad zaplakal jak nad svou hračkou děcko –

a teď již nevím, co mne hnětlo vloni

a v srdci mém je po bouři teď jasně

jak v nivě, nad níž jarní píseň zvoní.

Když ptáka, který nad tou nivou zpívá,

šíp v srdce bodne, snese on se k zemi,

zamávne ještě svými perutěmi,

pak umlkne, a bez zpěvu je niva.

A slunce jenom v němou pláň se dívá

a nade květy, nade stromy všemi

víc píseň nezní, v oblačné až lemy

víc nenese se její dumka snivá.

Ten šíp, jenž bodl moji lásku – ptáka,

vašeho srdce otráven byl jedem:

teď ticho je a nad krajem se smráká.

Ó vraťte v dům se, noc již krajem pádí,

ten boj je skončen, který s láskou vedem,

pták mrtev jest – my nemáme se rádi!

Vy chtěla jste tak – nuž, a tak se stalo:

což mohl jsem vám něco odepříti?

Já dovedu již životem sám jíti –

a vy? Vám nebe průvodčího dalo.

Vy bolesti jste z toho měla málo,

v mém srdci se víc rána nezanítí

a jedovaté bolu svadlo kvítí,

jež před rokem se v duši klíčit jalo – –

Po dlouhé době potkám vás snad zase,

snad vaše čílko bude bledé stále

a oko pláti bude v stejném jase.

Snad vzpomenem, že měli jsme se rádi,

a vaše rtíky zašeptají malé:

„Ach, což je na tom – vždyť jsme byli mladí!"