Po šesti letech.

Zas vidím vás, ó kraje rodné!

Hle Trosky... Já si k srdci sáh’,

jak vzpomínka v ně náhle bodne...

I já tu stojím na troskách...

Stesk v srdce paď mi nenadálý.

Přec ještě tedy srdce mám!

Zde bylo to, tu z Hrubé Skály

vše vidím zas a vzpomínám.

Je tady vše, ah vše to známé,

jak tenkrát v onen krásný čas,

když tiše, že se rádi máme,

mně v svatou chvíli šeptalas.

A dnes – ó kde to prchlé štěstí! –

v den výroční za kolik let,

jak možná tady bez bolesti

své lásky hřbitov procházet!

Šest roků tomu bylo včera –

to dlouhá doba, paní, jest,

a byla jako půlnoc šerá,

jak půlnoc bez boha a hvězd.

A dnes je večer zas tak svěží

a z lesů vane čistý dech,

mír hluboký tu na všem leží

a všecko dí mi: smutku nech!

Ó všecko dí mi: Vypuď z hlavy

ten upomínek teskný rej,

ó nevzpomínej! všecko praví

a všecko volá: Vzpomínej!

Je tady vše, ah vše tak známé,

jak tenkrát v onen krásný čas,

když tiše, že se rádi máme,

mně v svatou chvíli šeptalas.

Vše stejné tu jak v chvíli oné,

když lásky sen mi hlavou táh’,

že ještě dnes mi srdce tone

v těch zapadlých už vzpomínkách.

Vše stejné tu, kde noha vázne,

vše jako tenkrát před lety, –

jen srdce mé je dnes tak prázné,

jak v půlnoc hřbitov zakletý.