PO SLUNNÉM DNU

Podzimní slunce lesy zdvihá

z dálek, jsou jasny, vyvstaly blíž.

Vítr na roh svůj troubí, slyš!

Rozváta oblohy včerejší tíha,

z pozdního zrání se diví zem.

Pod starým ořechem hospoda volá

tuláky, lovce a honce: hola,

jen se tam zjevili pod lesem.

Barvami zlátnou stromy a kře

z prohlubně lučních dálek zdola,

zkalený potok bouří a vře.

Stará hospoda, rozbitý štít,

větrných výšin útulný byt,

na kilometry jediná,

ke stolům pod ořechy zve

lovce a honce žíznivé,

sluncem k ní hoří pěšina.

U noh lovců zajíců řad

prostřen a koroptví, krev jim schla,

na hřiby v mísách večer pad‘;

střelenou zvěří zadechla

syrová zem, jíž vlhnul sad.