Po smrti.

Můj první nocleh po smrti,

to bude divné spání,

zde bude pláč snad, ticho tam,

a jinde litování.

Kdo dozví se můj slední sen,

čím mysl má se chvěla,

kdo as má ústa políbí

a smutek zlíbá s čela.

Kdo asi tiše hlavu svou

na ňádra moje skloní,

by znal, jak dávno po lásce,

jak dávno už je po ní.

Kdo mně as lůžko vystele

a pozná bolest růsti,

až zpitý hrobník bezcitně

mou rakev dolů spustí.

Kdo na můj hrob as růže dá

a klekne na drn chladný,

snad matka, otec, přítel snad,

snad žádný, žádný, žádný! –