Po smrti.

Kdo jednou u okna kdy bude stávat po mně

tak smuten, věčně sám a hledět nesdílný,

jak v šeru večera dál na protějším domě

se stíny míhají ve záři svítilny!

Kdo bude jako já tu opřen čelem na skle

v té touze neznámé a v nudě dlouhých let

na písně doznělé, na struny dávno prasklé

a na dni uprchlé tu v slzách pomýšlet!

Až mne tu nebude, zda k oknu stoupne jiný

a vždycky, když se stmí, si tiše vzpomene

na slavné západy, jež lehly do krajiny,

na dívčí úsměvy i oči plamenné.

Na cesty, kudy šel, na stopy, kde šla ona,

na drahá slova vše, jež k sobě mluvili,

na altán v zahradě, kam dechla máta vonná,

na první pomněnky, jež sobě uvili.

Na rythmus valčíku, na klekání kdes v polích,

když zdlouha tmělo se nad zašeřený lán,

na stezku zavátou, jež vedla do skal holých,

kde soumrak podzimní byl těžce rozestlán.

Na vějíř památný, jejž na svém stole chová,

a na dva střevíčky, jež míval tolik rád,

na jízdu na saních, z níž po letech vždy znova

ten zvonek podivný on slýchá temně lkát.

Tak všecko zahyne, co s člověkem se spojí,

vše zajde, zanikne, vše umře, běda nám.

Tak v smutku hlubokém, sám s sebou v krutém boji

na vše, co bylo kdy, si smuten vzpomínám.

Ó kdo tu jako já teď opřen čelem na skle

tak smuten, věčně sám a v nudě dlouhých let

na písně doznělé, na struny dávno prasklé

a na dni uprchlé kdys bude pomýšlet...

Kdo ví. Leč já to vím, i v úzkých stěnách truhly

to ještě procítím, jak tady se stěny,

kde její obraz byl, cos jak dva žhavé uhly

se dívá hluboko v ten soumrak znectěný.