PO SMRTI.

Dřív po smrti až zved' se plný pýchy

vždy básník – pomník vděčně se mu staví.

Teď ztepá se, jak v sen jen padne tichý,

a ubohý je, kdo byl slaven davy.

Ó, vzpomenu-li, puknout mohu smíchy,

jak napálil Smrt kritik pronikavý.

Co vezme mi, až v hrobní padnu líchy?

Vždyť ani vlas nezůstal na mně zdravý!