PO SOUBOJI.

Svit luny, přítel jediný,

mne v noci vodí za náves –

když fosforečně dědiny

v obzoru září – truchlí les

a v ticho velebné dálný jenom jez

svou píseň řve. Když šediny

se chladných mlh mně tlačí v skráň,

jak pes jdu štván. –

Jak pes jdu štván,

do bezesných jsem nocí hnán,

cejch křivdy ve svém srdci mám

a marně šílím – marně lkám

„ó odpust mi – mně bude dán

tak věčný klid“. – Jdu dále štván. –